Ať už si o lásce myslíte cokoli, existuje. A dostaví se obvykle zcela nečekaně…
Ještě to není ani tři měsíce, co jsi mi napsal a šli jsme ven. Jen jsme si povídali a procházeli se. A pak znovu a znovu. A většinou ne sami. Už dříve jsme si rozuměli a dokázali jsme spolu rozmlouvat několik hodin. O hloupostech, o životě, i o důležitých věcech. Stejně jako teď. Ale já vím, jak se za tu krátkou dobu změnil můj postoj k Tobě.
A jako jo, štveš mne!
Já vlastně ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsme se vídali častěji a častěji. Možná i denně, nevím.
Hodně přemýšlím o tom, kde se to vzalo, že na Tebe myslím a těším se na drobné hlouposti:
• Třeba na to, že si k Tobě do klína položím hlavu a budeme si povídat.
• Na to, jak mi každým gestem dáváš najevo, že jsem pro Tebe důležitá.
• Na to jak mi po Tobě voní ruce.
• Na to s jakou něhou a láskou se mne dotýkáš.
• S jakou láskou a něžností se na mne díváš (a taky za hradby mých opevnění) a já se cítím v bezpečí…
Tak trochu s tím pořád bojuju. Ale dost na tom, že začínám věřit, že láska existuje. ♥ ♡ ❤