Ano, občas mne to přepadne. Vlastně to moc dobře neumím pojmenovat, ale občas mám tenhle stav. Je to prostě takový pocit, že se mi chce brečet, litovat se, nebo se naopak vztekat, že všechno je na nic, nic se nedaří, že jsem k ničemu a všechno jsem pokazila. Že nic na světě není v pořádku. Že všichni ostatní jsou OK, jen já jsem KO.
Je to stav, kdy to „emocionálno“ tak nějak zvítězí nad tím „racionálnem“ a Vy si prostě nemůžete pomoct. Přestanete vnímat realitu rozumem a vědomím, racionálně a logicky. Emoce získají nadvládu a cloumají s Vámi do všech stran. Vždycky, když tohle přijde, hned se snažím zmobilizovat mozek. Za upuštění pár slz, křičím:
• že svět je ještě v pořádku,
• jsme zdraví,
• máme kde složit hlavu,
• máme co jíst a taky pár přátel,
• že fakt není potřeba zoufat…
• Jo a víno, přece máme i víno!
Na světě je přece mnoho větších a globálních problémů, než to moje „Auvajs“… ale jsou prostě chvíle, kdy vnímáš jen to svoje „bebí“.
• A tak si fňukni, no.
• Upusť slzičku.
• Zasoplinkuj, a povzdychej si.
Zároveň ale probuď v mozku tu myšlenku, že je to jenom „Emocionální opice“. Že svět je v pořádku. Že se můžeš občas cítit takhle blbě. Že zítra zase bude líp, protože já vím, že bude! Tak mi prostě věř!