Autor: admin

Jaro se nám začalo pomalinku přehupovat v léto a dny byly kouzelnější, teplejší a delší. Přesně tak to miluju! Všechny práce odevzdány, můžeme začít zase žít!
Ale!… Ono to nějak nefunguje. Jediný co mne baví je: brečet, spát, ležet a ignorovat celý svět. A tak jsem si vzala v práci volno, že si potřebuju odpočinout.
Tři dny nic nevyřešily.
A další týden taky nepomohl…
Všeho bylo moc a ještě víc, a nešlo už dál čelit denním povinnostem, ani zapnout autopilota…
Kruté zjištění, že máte čas, jste poměrně zdraví a silní, ale nejste schopní vstát z postele. Natož vysát, umýt nádobí, vařit, jít do práce… Najednou bylo jedno jestli je den, nebo noc. Neřešíš, nemáš povinnosti (ukrutně je i sebe zanedbáváš), nic nechceš…jen chlast, cigára, nekonečný debilní seriály…
Chci říct, že mne nikdy ani nenapadlo, že se jednoho krásného dne prostě můžu – ZHROUTIT. Ale můžu, každej může…
A ať už máte plný život „sr*ček“: nekonečných soudních sporů, neshod a hádek v rodině, vymahačů dluhů, co zvoní u dveří, finančních nákladů a požadavků od dětí, na který jste sama… nebo si sem doplň cokoliv.
Rozhodně to nevzdávejte! Nikdy! Zase bude líp!
Já jsem vlastně na tom pomyslném dně zjistila, kolik podpory mám kolem sebe, jen se stačí rozhlídnout.
A přitom já nejsem sdílná. A vždycky, když se cítím „na prd“, je mi úzko, nebo mám nějaký problém – zalezu do ulity. Straním se všech lidí, snažím se nadechnout, nasbírat sílu někde v koutě, daleko od Vás všech. Nejsem ten typ, co si dokáže říct o pomoc…
A musím nahlas říct: DĚKUJU, strašně moc děkuju!
Děkuju, že jste si všimli. Děkuju, že jste mne otravovali. Děkuju, že se mi dostalo obrovské podpory, obejmutí, lásky, zájmu a péče… Děkuju za všechna ramena, která jsem zkropila svými slzami. A děkuju, že vím, že byste šli se mnou vraždit, schovat mrtvolu i vykrást banku! 🙂 🙂 Děkuju, že jste mne nenechali dlouho „zahálet“!
DĚKUJU, ŽE JSTE!
PS: Dávejte na sebe pozor, mějte se rádi a nenechte ostatní, aby si s Vámi dělali to, co sami chtějí. Jinak budete tak dlouho vycházet vstříc druhým, až ztratíte sebe sama.

Jednou se mi kámoška svěřila: „Seznamování na internetu je hrozný, samej debil, blbeček, debil, blbeček… a jinde, že se jí moc seznámit nedaří, tím myslím třeba v obchodě, v běžném životě FACE to FACE.“
Tak co si budem, že jo…
– Jsem holka zvídavá a troufám si říct, že i akční. Lup lup, klik sem, klik tam a profily vytvořeny…
A pokud to uděláte chytře, stane se Vám ze seznamování na internetu docela zajímavý sociologický průzkum. 🙂

Začíná to buď profilem s fotkou (nebo bez), kdy Vás má druhá osoba nějak zaujmout.
Tak prostě:
– buď se Vám líbí jeho dlouhé mastné vlasy až po pás (jakože Hastrmana jsem se bála už jako dítě…),
– nebo Vás úplně bere ten velký kapr, supr úlovek, se kterým se nechal zvěčnit (možná i jiná ryba, houby to poznám…),
– může Vás zaujmout i velmi povedenou portrétní fotografií (jen by neměla být z občanky z roku 1980, !fakt si nedělám legraci!…),
– nebo se Vás pokusí očarovat popisem sebe sama: „sem jakej sem a jinej nebudu“ (případně: jinou ještě horší hláškou se třemi hrubkami…),
– no a najde se i pár takových, co si fotí tělo bez hlavy se spodním prádlem proklatě nízko…

No jako takhle:
Chvíli koukáte, kdo všechno se chce seznámit. Klik, klik, klik… Hele spolužák! Jé, soused! Propána, další soused! Kamarád! Zase spolužák! Jo a tenhle, ten chodí k nám do hospody… Prosím Vás, počítejte s tím, že možná uvidíte známé tváře, anebo třeba manžela či přítele svojí kamarádky…

A teď k „výsledkům“:
– byla jsem i na pár „seznamovacích rande“. Asi mám prostě štěstí, nebo jsem velkorysá, nebo blbka, nevím. Asi bych neřekla: debil, blbeček, debil… No, ale rozhodně bych neřekla ani naopak. 🙂 Myslím, že z fotky/fotek ani popisků nepoznáte, zda by s Vámi mohl zrovna tento člověk nějak rezonovat. Proto musíte absolvovat asi tak „sto padesát dva ranďat“, aby se z toho někdy mohlo něco vyklubat.
Co můžu poradit:
Rozhodně nechoďte na první rande do kina. Já blbka byla a bylo to peklo! 😀 (ale o tom někdy jindy).
Rozhodně počítejte s tím, že se jdete jen seznámit s nějakou „novou“ osobou a nečekejte prince na bílým koni a ohňostroje, zbytečně budete zklamaní.
Rozhodně si dávejte pozor a jděte někam na veřejné místo, přece jen, chcete se vrátit domů v pořádku.

Hledat si partnera na Seznamce je docela zajímavá bojová hra 🙂 . Pokud to, a ani sebe, neberete příliš vážně. Je to jako na smetišti hledat tu nejméně rozbitou věc. Takže pokud nechcete ihned po dvou kliknutích propadnout frustraci, je potřeba být nad věcí a jít do toho s tím, že se to možná nepodaří, ale i tak – aspoň si s klidem pak můžete říct, že jste se pro to pokusili něco udělat.

PS: Já raději zůstávám s tím svým kocourem! 🙂 a někdy se zase podělím o zážitky. Mějte se!

Celý život říkám, že mám vlastně obrovské štěstí, že můj život je krásný, úžasný a skvělý….
Jasně, občas je to všechno „prdelí nahoru“, ale to je vlastně normální. Tak to má být, tak je to v pořádku.
Každý z nás dělá chyby.
Některé jsou miniaturní hlouposti, některé jsou zásadní. Ale vždycky nás to někam posune. Najednou víme líp, co vlastně chceme, a co už ne. Věř mi! Zapomeneš tak strašně brzy! Ve chvíli, kdy ty obrovské „chyby“ děláme, si ani nedokážeme připustit, že by nám někdy „mohlo být odpuštěno“, či že si „sami dokážeme odpustit a zapomenout“. Zapomenout tak, jako by se nikdy nestaly. Dokonce tak, že když nám je někdo jiný připomene, náš mozek nám skoro nedovolí – vzpomenout si. A to je dobře! Nauč se odpouštět a to i sám sobě.
Všechno, co teď prožíváš, a nemusí to být zrovna DOBRÝ. Věř, že to k něčemu je. Že Tě to posouvá, formuje, posiluje…

Ať už si o lásce myslíte cokoli, existuje. A dostaví se obvykle zcela nečekaně…
Ještě to není ani tři měsíce, co jsi mi napsal a šli jsme ven. Jen jsme si povídali a procházeli se. A pak znovu a znovu. A většinou ne sami. Už dříve jsme si rozuměli a dokázali jsme spolu rozmlouvat několik hodin. O hloupostech, o životě, i o důležitých věcech. Stejně jako teď. Ale já vím, jak se za tu krátkou dobu změnil můj postoj k Tobě.
A jako jo, štveš mne!
Já vlastně ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsme se vídali častěji a častěji. Možná i denně, nevím.
Hodně přemýšlím o tom, kde se to vzalo, že na Tebe myslím a těším se na drobné hlouposti:
• Třeba na to, že si k Tobě do klína položím hlavu a budeme si povídat.
• Na to, jak mi každým gestem dáváš najevo, že jsem pro Tebe důležitá.
• Na to jak mi po Tobě voní ruce.
• Na to s jakou něhou a láskou se mne dotýkáš.
• S jakou láskou a něžností se na mne díváš (a taky za hradby mých opevnění) a já se cítím v bezpečí…
Tak trochu s tím pořád bojuju. Ale dost na tom, že začínám věřit, že láska existuje. ♥ ♡ ❤

Ano, občas mne to přepadne. Vlastně to moc dobře neumím pojmenovat, ale občas mám tenhle stav. Je to prostě takový pocit, že se mi chce brečet, litovat se, nebo se naopak vztekat, že všechno je na nic, nic se nedaří, že jsem k ničemu a všechno jsem pokazila. Že nic na světě není v pořádku. Že všichni ostatní jsou OK, jen já jsem KO.
Je to stav, kdy to „emocionálno“ tak nějak zvítězí nad tím „racionálnem“ a Vy si prostě nemůžete pomoct. Přestanete vnímat realitu rozumem a vědomím, racionálně a logicky. Emoce získají nadvládu a cloumají s Vámi do všech stran. Vždycky, když tohle přijde, hned se snažím zmobilizovat mozek. Za upuštění pár slz, křičím:
• že svět je ještě v pořádku,
• jsme zdraví,
• máme kde složit hlavu,
• máme co jíst a taky pár přátel,
• že fakt není potřeba zoufat…
• Jo a víno, přece máme i víno!
Na světě je přece mnoho větších a globálních problémů, než to moje „Auvajs“… ale jsou prostě chvíle, kdy vnímáš jen to svoje „bebí“.
• A tak si fňukni, no.
• Upusť slzičku.
• Zasoplinkuj, a povzdychej si.
Zároveň ale probuď v mozku tu myšlenku, že je to jenom „Emocionální opice“. Že svět je v pořádku. Že se můžeš občas cítit takhle blbě. Že zítra zase bude líp, protože já vím, že bude! Tak mi prostě věř!

Koncem roku 2019 se světem začal šířit „nový“ virus. Aktuální složitá globální situace související s infekcí COVID-19 a v souvislosti s opatřeními přijatými k zamezení jejího šíření, nás poznamenala (a myslím, že ještě poznamená) úplně všechny.
Ale: Pojďme si to shrnout!

Začátkem března vypukl v Česku blázinec.
– Všechno se zavřelo,
– všichni zůstali doma,
– všichni se báli všech a všeho,
– všichni jsme čekali na smrt….

Kam se člověk podíval, ze všech koutů na něj ten „KoronaPíč*s“ vykukoval. Z televize, rádia, internetu, ze závěsů a tmavých koutů místností, vozil se s námi ve výtahu, byl zkrátka na všech věcech denní potřeby. Taky jsme téměř všichni šili roušky (přiznávám,taky jsem chvíli byla švadlenkou). A taky jsme běhali s hadrama a dezinfekcí a konečně myli pravidelně kliky i hajzlíky, někteří možná letos poprvé. 🙂

U nás doma jsme:
– Koukali na seriály na Netflixu. Tam ten „koviďák“ nebyl, nebyly žádný počty zdravých, mrtvých, nakažených. Vlastně jen do dubna, pak se tam vloudil taky v podobě nějakého dokumentu na pokračování.
– Pravidelně se telefonicky spojovali s našimi „důchodci“. Což znamená několikrát denně.
– Plenili zásoby jídla a ledničku a čekali na smrt. Dyk co, venku je stejně bylo hnusně…
– Když došly zásoby jídla, vyzbrojili jsme se gumovými rukavicemi, dezinfekcí a potápěčským vybavením 🙂 a šli se prát do obchodu o zbytky potravin, co ještě zbyly na regálech v obchoďáku.

Nyní se svět pomalinku vrací do normálu. Už teď víme, a cítíme změny na našich životech, ačkoli jsme třeba zrovna my neonemocněli.

A protože jsem optimista shrnu „naše“ pozitiva:

Shledali jsme, že být spolu je prostě super. Měli jsme na sebe více času a museli se zabavit tak nějak sami, bez pomoci komerčních aktivit. Zjistili jsme, že se vlastně máme strašně moc rádi a rádi spolu děláme cokoliv. Také jsme zjistili, že navštěvovat kamarády, přátele a prarodiče je úplně senzační! (Kecám! To jsme věděli i předtím, akorát nám došlo, že nic nesmíme brát jako samozřejmost.)
A taky za mne osobně musím říct: Nikdy předtím mne nenapadlo, jak strašně jsou hospody, restaurace, kavárny, zkrátka všechny tyhle společenský podniky, důležité! Jsou! A moc!
Tak zas někdy nashledanou v hospodě Pod lípou, drazí sousedé! 🙂

Taky nad sebou někdy přemýšlíte? Jako proč se stalo to a to a jestli jste to mohli ovlivnit? Proč se cítíte tak a tak a jestli se tohle dá ovlivnit? A jestli by mělo zásadní vliv na Váš život nyní, kdybychom se (někdy předtím) rozhodli nějak jinak?

Domnívám se, že naše „Mysl“ nás tak trochu klame. Nepamatuje si věci úplně tak jak se odehrály, naše emocionální zabarvení prostě ovlivňuje všechny skutečnosti, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Třeba ta moje „Mysl“ umí dost dobře potlačovat ošklivosti, které si nechce pamatovat. (A nebo mám jen špatnou dlouhodobou paměť 🙂 )

Tak či tak jsem se naučila se v těch „s*ačkách“ v ošklivostech prostě nepatlat, zamést, vydezinfikovat, uklidit a zapomenout, pokud to trochu jde. Život je příliš krátký na trápení.

Naučili mne být hodnou tichou dívkou. A tak jí jsem vlastně celý svůj život. Bože, tohle všechno mi mělo dojít dávno (tak před 20 lety)! 🙂
Abyste pochopili: s běžnou konverzací nemám problém, vlastně diskutovat můžu téměř s každým na jakékoliv téma. Ale já se potřebuji naučit křičet!

Křičet:
– že tohle bolí,
– že tohle nechci,
– že tohle mi ubližuje,
– že já jsem tady a tohle nehodlám tolerovat,
protože:
– nemůžu,
– nebudu,
– nechci….

Tak a když jsem si to tak hezky sepsala, tak si to hezky teď budu připomínat!

„Mne už nemůže nic překvapit.“ Že jo? Že už jste tuto větu někdy použili? Hele, navždy si pamatujte, je to jinak. Vždycky Vás dokážou dostat! Lidi, co Vás mají fakt rádi, Vás vždycky dokážou dostat!
A hlavně život sám o sobě je jedno velký překvapení….
Vždycky přijde něco jiného, dalšího, co jste nečekali, s čím jste nepočítali. Ne vždycky je to překvapení příjemné, ale ono to nakonec „nějak“ dopadne.
Takže věřte, že pokud „to“ nedopadlo dobře, ještě to neskončilo. Ono nakonec všechno dopadne tak, jak má!