Jsme plnoletí, máme pocit, že jsme konečně dospělí, že konečně můžeme rozhodovat sami za sebe, že všemu rozumíme a budeme si to konečně dělat „po svým“… a hlavně jinak, než nám vtloukali do hlavy, hlavně jinak než „oni“…. zkrátka máme zvláštní silný „drive“!
A tak jedem ten „konečně svůj“ život a děláme jen to, co uznáme za nejlepší a to, co chceme. Co na tom, že jednou, až se ohlédneme, budeme se smát sami sobě. (Někde jsem četla definici, že „dospělost je etapa životního cyklu, mezi mládím a stářím“, a že je vlastně z životních etap tou nejdelší.)
Člověk se v období dospělosti ještě mnohokrát změní, říká se, že dozraje. Nemyslím tím, že se osobnost člověka radikálně změní, spíše, že ještě mnohokrát změníme názor na věci, lidi i řešení situací, někdy až neuvěřitelně. Že to, co nás dříve rozžhavilo doběla, nás nechá absolutně klidnými a naopak.
Celý život se učíme pracovat se svými emocemi, a to nejenom je ovládat, ale správně je rozlišit a pojmenovat co v nás vyvolávají, co způsobují. Někdy je to silnější než my a my se prostě vztekáme, nebo se rozpláčeme.
U nás doma se to emocemi jen hemžilo. Máma byla poměrně hodně emotivní, křičela, plakala, hubovala, ale také o nás všechny neuvěřitelně pečlivě pečovala, vychovávala a nekonečně nás všechny milovala.
Táta často nebyl doma, a tak ani moc neřičel, spíše se vždy ovládal. Pamatuji si jen dvě emocemi zabarvené věty: „Tak a jdu do hospody!“, „Tak se rozveď!“ Obě věty byly reakcí na máminy výčitky a lamentování. Vždy, když některou tuto větu vyslovil, opustil místnost a zpravidla i domácnost na několik hodin.
Ač si to neuvědomujeme, naše dětství nás formuje pro dospělost.
Byla jsem poměrně tiché dítě. A vím, že jsem nechtěla jsem mít emocemi nabitou domácnost. Pamatuji si, že jsem si jako dítě psala deníček, kam jsem zaznamenávala, co mne trápí, co mne bolelo, když někdo řekl, nebo udělal. Nakonec, když se za svým kusem života ohlédnu, musím se smát sama sobě. Protože už vím, že emoce není dobré utlumit. Je potřeba je pojmenovat a uvědomovat si je, a hlavně druhým kolem sebe sdělit, co cítíme. Něco jako: když děláš to a to, cítím se tak a tak nebo vzbuzuje to ve mne to a to. (Třeba: Když na mne křičíš, cítím se ublíženě a pláču aniž to má racionální důvod.)
Vlastně jsem si tím, že jsem nechtěla „mít emotivní domácnost“ zadělala sama sobě na pořádný problém!
Je totiž potřeba druhým sdělovat naše přání, co bychom chtěli, co očekáváme a jak se cítíme. Protože i když si myslíme, že oni to musí vědět…., věřte mi, neví to. Dokud jim to nepojmenujeme.
PS: Tak abyste věděli, kdyby náhodu, tak já miluju prostě miluju bílý !