Život je nádherný dar! Vždycky! I tehdy, když se zdá být všechno „prdelí nahoru“.
Na nádraží u pokladního okénka: „Slečno, prosím Vás, můžete mi poradit: vlakem jsem nejela snad sto let a potřebuji se dostat do Pardubic…“ Slečna mne obdaří okouzlujícím úsměvem a se slovy: „Tolik Vám rozhodně není…“ mi podává jízdenku spolu s instrukcemi co, kdy, kde a jak.
Mám ještě cca 10 min do odjezdu vlaku, když se na tabuli rozsvítí informace o 20min. zpoždění. A tak koukám na výstavu fotografií Jindřicha Štreita, které jsou umístěny ve vestibulu nádražní haly. Výstava s názvem: S láskou. Zvláštní, že i „JEN“ velkoformátová fotografie dokáže vyvolat emoci. Tichou ale intenzivní emoci v nádražní hale plné nervózně přešlapujících lidí, povětšinou sklánějících zrak ke svým mobilním telefonům. Spolu až do konce… To mi zní hlavou, když se z apliónu ozve: mezinárodní vlak 126 Bečva přijede k nástupišti č. 3….
Ale zpět k těm Pardubicím. V tomhle městě jsem byla strašně dávno, jako fakt strašně dávno, ještě jako svobodná a bezdětná. A jak tak kolem sebe koukám, vůbec si to tady nepamatuji. A protože mám tady nějakou moc důležitou misi, nemůžu to tentokrát moc prozkoumat a zkusit se „rozpomenout“… Rozhodně to ale hodlám napravit! A protože se mise konala kousek za „Pardubkama“, kde už jsem se rozhlédnout čas měla, nutno konstatovat, že jsou ještě pořád kouzelná místa k žití na tom našem světě! 🙂 Místo Vám ale neprozradím , rozhodně nechci způsobit přetlak turistů v této malebně okouzlující krajině.
Cesta zpět byla více než jen interesantní.
Taková „bezprostřední“ společnost 🙂 , zajímaví lidé se mnou cestovali v tom kupéčku. A spinkali. Všichni, vážně všichni, všech pět mých spolucestujících. Chrupkali, slinky jim tekly z úst… jeden si dokonce objednal pivo, ale než mu ho donesli, tak zase usnul a pivo tam teplalo celou cestu. (Nutno podotknout, že pivo donesli do dvou minut, chudák Bernard.)
Když jsem na domácí půdě vystoupila z vlaku a znovu do plic nasála ten „náš moravský“ vzduch, došlo mi, že já tohle město stejně miluju. I když není Olomouc „moje rodná hrouda“, tak jestli odněkud pocházím, tak rozhodně odsud.
… A nebo třeba jen stárnu a miluju „to známé“ víc, než to „neznámé“….. 🙂