Tak jsem včera vyměnila badmintonovou raketu za tenisovou. Nejsem vůbec sportovní nadšenec. A taky jsem naprosto netalentovaná a sportovně nenadaná. Nicméně společenskost těchto her (protože je obvykle hrajete s jedním nebo více dalšími hráči) je naprosto neodiskutovatelná!
Včerejší seznámení s kurtem a tenisovou raketou probíhalo asi takto: My dvě, naprosté tenisové analfabetky, jsme se sešli na kurtu s párem, který je tenisově poměrně zdatnější. (Rozuměj – dokážou si míček přes síť i několikrát vrátit. 🙂 )
S vervou sobě vlastní jsme se daly do seznamování s tenisem. Netrvalo dlouho a na vedlejší kurt dorazili, pravděpodobně tatínek se synem, cca 9letým. V tu chvíli nastalo peklo! Naše sebevědomí šlo ihned nenávratně do kytek. A to Vám musím říct, že ten prcek hrál naprosto luxusně 😀 narozdíl od nás!
Z vedlejšího kurtu zaznívaly pokyny direktivním nekompromisním hlasem:
- koordinace očí a ruky, koukej na ten míček
- práce nohou,
- PEVNÉ zápěstí, musíš mít pevné zápěstí
- na frajeřinky se vykašli
- forhend, ten už jakž takž
- bekhend pořád špatný
- tímto bys partnera akorát otrávil….
Naše prohlubující se deprese prolomila až lavina smíchu, když se „pan trenér“ z vedlejšího kurtu zeptal: „Proč říkáte to BLEJU při podání?“
A Lucie se škodolibým úsměvem odpovídá: „Vy snad myslíte: PLAYu!“ „A můžu se zeptat zase já? Co je to ten Beckham?“
David, Lucie, Backham je David! 😀