Měsíc: Duben 2019

Moc toho času na čtení nemám. Ale i tak občas něco stihnu. Za poslední rok jsem si z nějakého nejasného důvodu nejvíc zapamatovala tyto úryvky z knih:

1) Nordického, germánského člověka přesvědčíte nebo zlomíte. Čecha, slovanského člověka, lze jen těžko přesvědčit, vždy se ohne, nikdy ho nezlomíte. A když ho přestanete ohýbat a pustíte jej, tu se zase vzpřímí, zase tu stojí a znovu je vám protivníkem. Z toho plyne závěr, že ho musíte pořád přitlačovat, aby musel být stále ohnut, aby poslouchal a tahal.

Reinhard Heydrich

2) Ženu Tvá racionální vysvětlení vůbec nezajímají. Muži by pořád něco vysvětlovali. Jako kdyby museli mít za každou cenu pravdu. Ach… Muži nic nechápou. Ona potřebuje cítit, že ji miluješ. Že miluješ právě ji… Na logiku se vykašli. Tady jde o city, ne o matematiku!

Laurent Gounelle

Když si to shrneme – výše uvedené zcela jistě znamená, že:

ad 1) Jsem nezlomná!

ad 2) Kde zatraceně je ten „pan Božský“ ???

Dnes mám sezení s psychoušem. Tak doufám, že mně dá zas trochu dohromady, myslím, že už se rozpadám. Jsem děsně unavená, i když je ráno a já právě vstávám. A není to jinak, ani když spím 12 hod v kuse. Nebo 5 hodin. Je to úplně jedno. Musím se strašně, strašně moc přemáhat, abych se přemluvila k nějaké činnosti a něco dokončila. Je to zatracený boj, vyčerpávající boj…

Přidám perličku z posledního sezení:

Psychouš: „Nesexuješ, ok. Tak onanuješ?“
M: „Ne.“
Psychouš: „Proč ne?“
M: „Nevím, není kde, není kdy…..A kde ty?“
Psychouš: „V koupelně. Proč nehoníš v koupelně?“
M: „Nemůžu, furt tam mám děti za zadkem.“
Psychouš: „Chudino! Zkus se nad tím ještě vážně zamyslet než budeš definitivně jeptiškou!“

To snad ne! Já už jsem pro srandu i psychoušům!
Asi brzy aktualizuji svůj FB status: „Co se Vám honí hlavou, Martina?“

„Hlavou se mi honí, že nehoním. To může mít naprosto katastrofální následky…. Nějaký potencionální nápadník? Dej LAJK, zavádím pořadník!“

Jen maličká obava mnou cloumá, že pokud vybalím do světa tento FB status, tak to „KnihaXichtů“ navždy zabalí, zkolabuje (což by asi vůbec nebylo špatně). 😀

Už Fridrich II. Štaufský svými drastickými pokusy na lidech nechtěně prokázal, že člověk je tvor společenský. Tak vzhůru mezi lidi, i když se mi vůbec nic nechce!

Pro ty jež neznají histroku o drastických pokusech Fridricha II volně převyprávěno od Laurent Gounelle:

Dal izolovat novorozence, kteří byli svěřeni do péče speciálně pověřeným chůvám. Jejich úkolem bylo jim dávat jíst, pít, přebalovat je a udržovat v čistotě, zajišťovat všechny jejich fyziologické potřeby. Nesměly se s nimi však mazlit, hrát si s nimi a zejména měly zakázáno na ně mluvit.

Tento pokus měl vlastně zjistit, který jazyk je jazyk Boží. Zjistit, jakým jazykem bychom přirozeně mluvili, kdybychom se žádnému neučili.

A jaký jazyk se u těch novorozeňat rozvinul?

To se nikdy nezjistilo. Protože všichni zemřeli, přesto, že všechny jejich fyziologické potřeby byly uspokojeny. To jediné, co jim nebylo dopřáno….. jsou mezilidské vztahy.

Vztahy jsou esencí našeho života! Tak hned někoho vezmi na večeři! 🙂

Jsme plnoletí, máme pocit, že jsme konečně dospělí, že konečně můžeme rozhodovat sami za sebe, že všemu rozumíme a budeme si to konečně dělat „po svým“… a hlavně jinak, než nám vtloukali do hlavy, hlavně jinak než „oni“…. zkrátka máme zvláštní silný „drive“!
A tak jedem ten „konečně svůj“ život a děláme jen to, co uznáme za nejlepší a to, co chceme. Co na tom, že jednou, až se ohlédneme, budeme se smát sami sobě. (Někde jsem četla definici, že „dospělost je etapa životního cyklu, mezi mládím a stářím“, a že je vlastně z životních etap tou nejdelší.)

Člověk se v období dospělosti ještě mnohokrát změní, říká se, že dozraje. Nemyslím tím, že se osobnost člověka radikálně změní, spíše, že ještě mnohokrát změníme názor na věci, lidi i řešení situací, někdy až neuvěřitelně. Že to, co nás dříve rozžhavilo doběla, nás nechá absolutně klidnými a naopak.
Celý život se učíme pracovat se svými emocemi, a to nejenom je ovládat, ale správně je rozlišit a pojmenovat co v nás vyvolávají, co způsobují. Někdy je to silnější než my a my se prostě vztekáme, nebo se rozpláčeme.

U nás doma se to emocemi jen hemžilo. Máma byla poměrně hodně emotivní, křičela, plakala, hubovala, ale také o nás všechny neuvěřitelně pečlivě pečovala, vychovávala a nekonečně nás všechny milovala.
Táta často nebyl doma, a tak ani moc neřičel, spíše se vždy ovládal. Pamatuji si jen dvě emocemi zabarvené věty: „Tak a jdu do hospody!“, „Tak se rozveď!“ Obě věty byly reakcí na máminy výčitky a lamentování. Vždy, když některou tuto větu vyslovil, opustil místnost a zpravidla i domácnost na několik hodin.

Ač si to neuvědomujeme, naše dětství nás formuje pro dospělost.

Byla jsem poměrně tiché dítě. A vím, že jsem nechtěla jsem mít emocemi nabitou domácnost. Pamatuji si, že jsem si jako dítě psala deníček, kam jsem zaznamenávala, co mne trápí, co mne bolelo, když někdo řekl, nebo udělal. Nakonec, když se za svým kusem života ohlédnu, musím se smát sama sobě. Protože už vím, že emoce není dobré utlumit. Je potřeba je pojmenovat a uvědomovat si je, a hlavně druhým kolem sebe sdělit, co cítíme. Něco jako: když děláš to a to, cítím se tak a tak nebo vzbuzuje to ve mne to a to. (Třeba: Když na mne křičíš, cítím se ublíženě a pláču aniž to má racionální důvod.)
Vlastně jsem si tím, že jsem nechtěla „mít emotivní domácnost“ zadělala sama sobě na pořádný problém!
Je totiž potřeba druhým sdělovat naše přání, co bychom chtěli, co očekáváme a jak se cítíme. Protože i když si myslíme, že oni to musí vědět…., věřte mi, neví to. Dokud jim to nepojmenujeme.

PS: Tak abyste věděli, kdyby náhodu, tak já miluju prostě miluju bílý !