Měsíc: Říjen 2018

Čepice

Jak jsem se naučila nosit čepici. Tak bych mohla zkráceně nazvat tento výkřik do tmy.

Jednoho dne, takhle v pátek, mne tak nějak začalo svědit ucho. Uf, asi jsem si ho přilehla ve spánku, říkám si. To přejde.

Ale ouha! Další ráno začalo ucho bobtnat a růst. S politováním, že dnes je sobota, sundávám náušnice a ucho čistím a dezinfikuju. Do večera jsem z něj však měla „boltec jako slon“.  Jako nechtěla bych větší prsa, nebo tak něco, ale raději to, než jedno sloní ucho! Tento víkend proběhl v duchu: Ať už je zatraceně pondělí (což se mi tak často nestává 🙂 ).

V pondělí hupky šupky k lékaři. A hele, panu doktorovi se také moje ouško nelíbí, jaký div! Vždyť už ho mám rudé, jako když Mach hází blinkr, když sjíždí zábradlí. Dokonce se nám tu objevuje i modrá barva. Že by Vincent Van Gogh? Dáme antibiotika, uvidíme… Bože, jak já nemám ráda, když se nemoc nepojmenuje! Ale prý (říkal pan doktor) je to jako když máte rýmu, akorát Vám se to vrazilo jinam a postihlo to trojklanný nerv….

Dobrý, po týdnu se začíná ušisko vracet do normální velikosti, nicméně pořád nemá rádo, když na něj někdo sahá a pořád mám pocit jako že jsem králík a mrskám ušima – teda jedním z nich.

A tak jsem se já, antičepicový typ, naučila nosit čepici. Ve svým pokročilým věku. Venku je podzim jak vymalovaný, sluníčko občas vyžene rtuť teploměru ke dvacítce a já v čepici a užívám si to.  Vlastně mám spíš problém ji sundávat, nechce se mi 🙂

Takže až mne potkáte a garantuju Vám, že v čepici, tak už víte proč!  Čepice jsou super vynález. Prostě si zvyknete! 🙂

Muži A Já

Tak ptáte se na to, že.  Sice nevím proč, ale často se na to ptáte…..A taky mi dáváte „dobrý rady“, že jo. Jak se k té otázce, zatracené, dobře vyjádřit….

  • Nebudu pít….
  • Ale! přeci:
  • u dvou deci,
  • mělo by to jít…
  • minimálně líp….
  • Vysvětlit…!

Upřímně:

  1. Nevím, proč se někteří z Vás domnívají, že k naplněnému a šťastnému životu je potřeba žít v páru, nejlépe heterosexuálním, tedy Muž miluje ženu a Žena miluje zase jeho; a je to láska jako trám; a dokud neumřeli, tak tam žijí dodnes.
  2. Nebudu se tu ale vytahovat tím, že jsem zavrhla lásku a sex, a co teď díky tomu všechno stihnu. To jest úplně stejný paradox, jako tvrzení číslo 1.
  3. Každého z nás naplňuje a šťastným dělá něco jiného. Tak to zkrátka je. A neříkám, že by to nebylo fajn být tak nějak DUO. Ale být jaksi v páru jen proto, že jsem skvělá a že to společnost očekává?

Hele, jo bylo to tu, párkrát, takový to: láska jako trám! Jenže pak se z toho vyklubal:  Debil č.1 , Debil č.2, Debil č.3…. (teď jsem vážně chtěla být jenom vtipná 🙂 )

Debil č.1:

Bylo nám asi patnáct a kousek, když jsme spolu začali chodit. První láska, první sexuální zkušenost, první manželství, první dítě, zkrátka všechno poprvé.  A prince z pohádky se „vyloupnul“ despotický, agresivní psychopat. A tak se do sbírky toho poprvé přidala  i první bitka, první monokl,  první rozmlácená židle a první opravdový strach. A nakonec taky první rozvod. 🙂 (Jo a celý ten proces trval cca 13 let, v jednom odpoledni to nešlo fakt stihnout). Na závěr musím přiznat, že já i okolí máme na „debila č.1“ spoustu nezapomenutelných vzpomínek ve stylu: to nevymyslíš, tohle napsal sám život, svou ironickou a sarkastickou tužkou!

Debil č.2:

….přišel celkem záhy po číslu jedna. Paradoxně: tohle je snad sarkasmus jako od Dr. House!
Pravý opak toho prvního. Jako když po někom plným vášně, třeba bílým žralokovi, ulovíte téměř leklou rybu, která se soustředí jen na svůj další nádech. A já v tu chvíli po dlouhé plavbě na rozbouřeném moři asi vítala ten klid nehnuté vodní hladiny, aniž by mi došlo, že je to něco jako klid před bouří….

Příliš unavená všemi předchozími excesy jsem se nechala natlačit do tolika věcí č.2, že zpětně vůbec nechápu, na kterou slepou kolej jsem v tu chvíli „odložila“ mozek!

Debil č.3:

No ano, dokázala jsem se zamilovat i potřetí. Tentokrát jsem dala celé svoje srdce do rukou někomu, kdo jej vlastně vůbec nechtěl, komu na mně vlastně vůbec nezáleželo… Takže: jistě jste pochopili, že č.3 jsem já sama. Pitomec, co si ze „stáda volů“ dokázal opravdu vybrat ty nejzdařilejší kusy!

Vím, že mi přejete jen to nejlepší! Ale vážně se domnívám, že mně se „párování“ jaksi nedaří. A ano, vím, že jste v mém okolí, Vy….:

  • muži zodpovědní a spolehliví,
  • muži s otevřeným srdcem a otevřenou myslí,
  • muži, co respektují ženu jaká je,
  • muži, naplno zavázáni svému vztahu,
  • muži, kteří berou vážně zodpovědnost za svoje činy a rozhodnutí…

Tak kdy máte čas, můžete jít se mnou na dvojku?… 🙂 🙂 Platím!

 

 

 

 

 

 

 

Pardubice Tour

Život je nádherný dar! Vždycky! I tehdy, když se zdá být všechno „prdelí nahoru“.

Na nádraží u pokladního okénka: „Slečno, prosím Vás, můžete mi poradit: vlakem jsem nejela snad sto let a potřebuji se dostat do Pardubic…“ Slečna mne obdaří okouzlujícím úsměvem a se slovy: „Tolik Vám rozhodně není…“ mi podává jízdenku spolu s instrukcemi co, kdy, kde a jak.

Mám ještě cca 10 min do odjezdu vlaku, když se na tabuli rozsvítí informace o 20min. zpoždění. A tak koukám na výstavu fotografií  Jindřicha Štreita, které jsou umístěny ve vestibulu nádražní haly. Výstava s názvem: S láskou. Zvláštní, že i „JEN“ velkoformátová fotografie dokáže vyvolat emoci. Tichou ale intenzivní emoci v nádražní hale plné nervózně přešlapujících lidí, povětšinou sklánějících zrak ke svým mobilním telefonům. Spolu až do konce… To mi zní hlavou, když se z apliónu ozve: mezinárodní vlak 126 Bečva přijede k nástupišti č. 3….

Ale zpět k těm Pardubicím. V tomhle městě jsem byla strašně dávno, jako fakt strašně dávno, ještě jako svobodná a bezdětná.  A jak tak kolem sebe koukám, vůbec si to tady nepamatuji. A protože mám tady nějakou moc důležitou misi, nemůžu to tentokrát moc prozkoumat a zkusit se „rozpomenout“…  Rozhodně to ale hodlám napravit! A protože se mise konala kousek za „Pardubkama“, kde už jsem se rozhlédnout čas měla, nutno konstatovat, že jsou ještě pořád kouzelná místa k žití na tom našem světě! 🙂 Místo Vám ale neprozradím , rozhodně nechci způsobit přetlak turistů v této malebně okouzlující krajině.

Cesta zpět byla více než jen interesantní.

Taková „bezprostřední“ společnost 🙂 , zajímaví lidé se mnou cestovali v tom kupéčku. A spinkali. Všichni, vážně všichni, všech pět mých spolucestujících. Chrupkali, slinky jim tekly z úst… jeden si dokonce objednal pivo, ale než mu ho donesli, tak zase usnul a pivo tam teplalo celou cestu. (Nutno podotknout, že pivo donesli do dvou minut, chudák Bernard.)

Když jsem na domácí půdě vystoupila z vlaku a znovu do plic nasála ten „náš moravský“ vzduch, došlo mi, že já tohle město stejně miluju. I když není Olomouc  „moje rodná hrouda“, tak jestli odněkud pocházím, tak rozhodně odsud.

… A nebo třeba jen stárnu a miluju „to známé“ víc, než to „neznámé“….. 🙂